Studie v šarlatové

Představoval jsem si, že Sherlock Holmes bude pospíchat, aby už byl v domě, a že se hned vrhne na luštění té záhady. Ale on nic. S lhostejným výrazem, který se mi za těchto okolností zdál být velice vyumělkovaný, chodil sem tam po chodníku a bezvýrazně se díval na zem, na nebe, na protější domy a na laťkový plot. Když tuto prohlídku skončil, obrátil pozornost k pěšině. Šel pomalu po okraji trávníku, který ji lemoval, a nepřestával se dívat na zem. Dvakrát se zastavil a jednou jsem viděl, jak se usmál, a slyšel jsem, jak spokojeně něco zabručel. Na mokré, jílovité půdě bylo mnoho šlépějí, ale poněvadž tudy přešli policisté mnohokrát sem a tam, nechápal jsem, jak můj společník chce něco z té spousty šlépějí vyčíst. Po všech těch podivuhodných důkazech o jeho pozorovacích schopnostech jsem teď už však nepochyboval, že vidí mnoho věcí, které já nevidím.

U vchodu do domu nás přivítal vysoký, bledý, světlovlasý muž se zápisníkem v ruce. Vrhl se na nás a vřele tiskl mému společníkovi ruku.

„Je to od vás velice hezké, že jste přišel,“ řekl. „Ničeho jsme se ani nedotkli.“

„Kromě tohohle!“ odpověděl můj přítel a ukázal na pěšinu. „Stádo buvolů by to tu nemohlo víc rozdupat. Nepochybuji ale, Gregsone, že jste to dovolil, až když jste zjistil, co bylo třeba zjistit.“

„Měl jsem hodně práce v domě,“ odpověděl detektiv vyhýbavě. „Je tu taky můj kolega Lestrade. Spolehl jsem se, že on dá na to pozor.“

Holmes na mne pohlédl a ironicky se usmál.

„Jestliže pátrání vedou takoví lidé, jako jste vy a Lestrade, třetí tu už toho mnoho nenajde.“

Gregson si spokojeně zamnul ruce.

„Myslím, že jsme udělali všechno, co jsme mohli,“ odpověděl. „Je to ale podivný případ, a já vím, že máte takové věci rád.“

„Nepřijel jste sem drožkou?“ zeptal se Sherlock Holmes.

„Ne.“

„Lestrade také ne?“

„Ne.“

„Pojďme se tedy podívat do toho pokoje.“

Po této poznámce, která nijak nesouvisela s jeho otázkami, jsme vešli do domu. Gregson, který šel za námi, nedovedl skrýt svůj údiv.

Krátká chodba s prkennou podlahou vedla do kuchyně a k ostatním místnostem. Vlevo i vpravo byly dveře. Jedny byly zřejmě zavřeny už mnoho týdnů. Druhými se vcházelo do jídelny. A právě v této místnosti se to stalo. Holmes vešel první a já za ním. Bylo mi úzko, jako bývá člověku, když je nablízku smrt.

Jídelna byla velká, všechny stěny byly stejně dlouhé. Zdála se větší, než byla ve skutečnosti, protože byla prázdná, bez nábytku. Stěny pokoje byly polepeny nevkusnými, křiklavými tapetami, místy zplesnivělými. Tu a tam visel kus utržené tapety. Pod ním bylo vidět žlutou omítku. Proti dveřím byl krb s římsou z umělého mramoru. Na jednom rohu římsy byl přilepen oharek červené voskové svíčky. Jediné okno bylo tak špinavé, že světlo, které sem sklo propouštělo, bylo jakoby zamlžené a nejasné a všemu dávalo jakýsi šedavý nádech, který ještě zdůrazňovala silná vrstva prachu, pokrývající celý pokoj.

Všech těchto podrobností jsem si všiml až později. Nejdříve upoutala mou pozornost příšerná, nehybná postava, která ležela na podlaze a upírala bezvýrazné, nevidomé oči na zčernalý strop. Bylo to tělo muže asi třiačtyřicetiletého nebo čtyřiačtyřicetiletého, prostřední výšky, širokých ramen, člověka s kudrnatými vlasy a krátkou, štětinatou bradou. Měl na sobě šosatý kabát a vestu z těžkého sukna a světlé kalhoty. Límec kabátu a manžety byly bezvadně čisté. Dobře vykartáčovaný a pěkný cylindr stál na zemi vedle mrtvoly. Muž měl pěsti zaťaty a paže rozhozeny, avšak jeho dolní končetiny byly zkroucené, jako by byl prodělal těžký smrtelný zápas. Na obličeji mu zůstal výraz hrůzy, jak se mi zdálo, nebo nenávisti, jaký jsem ještě nikdy na lidské tváři neviděl. Tento zlomyslný a strašlivý škleb, nízké čelo, tupý nos a vyčnělá spodní čelist, to všechno dávalo mrtvému jakýsi opičí vzhled. Tento dojem ještě zesilovala zkroucená a nepřirozená poloha těla. Viděl jsem smrt v mnohých podobách, nikdy mi však nepřipadala tak děsivá jako v tomto temném, příšerném bytě na jedné z hlavních tříd londýnského předměstí. Hubený, lasičku připomínající Lestrade stál u dveří a přivítal mého společníka i mne.

„To bude poprask s tímhle případem,“ řekl. „Něco podobného jsem ještě neviděl, a já přece nejsem začátečník.“

„Žádná stopa?“ zeptal se Gregson.

„Ne,“ odpověděl Lestrade.

Sherlock Holmes přistoupil k mrtvole, klekl si a bedlivě si ji prohlížel.

„Víte to jistě, že nemá žádné zranění?“ zeptal se a ukázal na četné krvavé skvrny na podlaze koleni mrtvého.

„Docela jistě,“ prohlásili oba detektivové.

„Potom ovšem je to krev někoho jiného — pravděpodobně vrahova, jestli jde o vraždu. Připomíná mi to okolnosti, za jakých byl roku 1834 v Utrechtu zavražděn van Jansen. Pamatujete se na ten případ, Gregsone?“

„Ne.“

„To si přečtěte — radím vám to. Pod sluncem není nic nového. Všechno tu už bylo.“