Studie v šarlatové

Milý pane Sherlocku Holmesi — dnes v noci se stalo v čísle 3 na Lauriston Gardens — je to u Brixton Road — cosi velice nepěkného. Strážník na své obvyklé obchůzce uviděl asi ve dvě hodiny ráno v domě světlo, a poněvadž v domě nikdo nebydlí, napadlo ho, že nebude asi něco v pořádku. Dveře byly otevřené a v předním pokoji, v němž není nábytek, našel mrtvolu dobře oblečeného muže. Muž měl v kapse navštívenky se jménem ‚Enoch J. Drebber, Cleveland, U.S.A.’. Oloupen nebyl, a také se nám nepodařilo zjistit příčinu smrti. V pokoji jsou krvavé skvrny, ale mrtvý nemá žádné zranění. Nedovedeme si vysvětlit, jak se dostal do neobydleného domu, celá věc je opravdu velice záhadná. Můžete-li přijít do toho domu kdykoliv před polednem, najdete mě tam. Nechávám všechno in statu quo, dokud nedostanu od vás zprávu. Kdybyste nemohl přijít, budu vás o věci informovat podrobněji, a poctíte-li mé svou radou, budu si toho neobyčejné vážit. Váš oddaný

Tobiáš Gregson.

„Gregson je nejchytřejší detektiv Scotland Yardu,“ poznamenal můj přítel, „on a Lestrade jsou jednookými králi mezi slepými. Oba jsou bystří a energičtí, ale nesnášenliví až hrůza. Jeden by druhého utopil na lžíci vody. Žárlí na sebe jako dvě pouliční holky. Bude to legrace, jestli ti dva budou na tom případu pracovat společně.“

Žasl jsem nad klidem svého spolubydlícího.

„Jistě nesmíte ztratit ani okamžik,“ řekl jsem. „Mám zavolat drožku?“

„Ještě nevím, jestli tam půjdu. Jsem snad nejlínější člověk na světě — ovšem když mám záchvat lenosti. Jinak dovedu být někdy docela čiperný.“

„Ale vždyť tohle je příležitost, po jaké jste tolik toužil.“

„Můj drahý příteli, co z toho mám? Kdybych nakrásně celou věc rozluštil, můžete být jist, že slávu za to sklidí Gregson, Lestrade a spol. Tak to je, když člověk není úřední osoba.“

„Ale on vás prosí, abyste mu pomohl.“

„Ano. Ví, že jsem lepší než on, a přede mnou se tím netají. Ale raději by si vyřízl jazyk, než by to přiznal před někým jiným. Přesto bychom se tam mohli podívat. Budu se tou věcí zabývat sám, jen tak pro sebe. Alespoň se jim vysměju, když nic jiného. Pojďme!“

Oblékl si převlečník. Počínal si tak čiperně, že nebylo pochyb, že záchvat energie zvítězil nad apatii.

„Vezměte si klobouk,“ vybídl mne.

„Chcete, abych šel s vámi?“

„Ano, jestli nemáte na práci nic lepšího.“

Za minutu jsme oba seděli v drožce a uháněli k Brixton Road.

Bylo mlhavé, podmračné ráno. Nad hřebeny střech visel šedý závoj, jako by to byl odraz blátivé barvy ulic. Můj společník byl v nejlepší náladě, vykládal mi o houslích kremonkách a o rozdílu mezi stradivárkami a houslemi amati. Já mlčel, protože mě deprimovalo chmurné počasí a pomyšlení na věc, kterou jsme se měli zabývat.

„Zdá se, že nemyslíte moc na to, o co právě teď jde,“ přerušil jsem Holmesův výklad o houslích.

„Nevím toho o té věci ještě mnoho,“ odpověděl. „Největší chyba je vykonstruovat si teorii, dřív než máte důkazy. Takové počínání vede k nesprávnému úsudku.“

„Už brzo budete vědět víc,“ řekl jsem a ukázal prstem. „Jsme na Brixton Road, a tamhle je ten dům, jestli se nemýlím.“

„Je. Zastavte, kočí, zastavte!“ Byli jsme ještě asi sto yardů od domu, ale Holmes si usmyslel, že vystoupíme a že k domu dojdeme pěšky.

Dům číslo 3 v Lauriston Gardens vypadal hrozivě. Byl jedním ze čtyř domů, které ustupovaly trochu z ulice. Dva byly obydlené, dva prázdné. Ty dva neobydlené se na nás dívaly třemi řadami prázdných, smutných oken, pustých a opuštěných. Jen tu a tam prosvítala v té šedi tabulka s nápisem ‚K pronajmutí’. Oba tyto domy oddělovala od ulice zahrádka, řídce porostlá neduživými rostlinami. Přes zahrádku vedla úzká, žlutá pěšinka, jejíž povrch byl směsí jílu a písku. V noci pršelo, a tak všechno bylo mokré. Zahrada byla obehnána dřevěným laťkovým plotem na cihlové podezdívce vysoké tři stopy. O podezdívku se opíral mohutný policista, kolem něho stál hlouček zevlounů, kteří natahovali krk a napínali zrak, jen aby zahlédli, co se děje uvnitř domu. Marně.