Studie v šarlatové

Holmes vytáhl z kapsy pásmový metr a lupu. S těmito dvěma pomůckami chodil bezhlesně po pokoji, chvílemi se zastavil, pak si zase klekl a jednou přiblížil obličej až k zemi. Byl svým počínáním tak zaujat, že se zdálo, že ani neví, že je kromě něho ještě někdo jiný v pokoji. Celou tu dobu tlumeně hovořil sám k sobě, chvílemi něco vykřikl nebo vzdychl, občas hvízdl, a jinými tichými zvuky povzbuzoval sám sebe. Připomínal mi dobře vycvičeného foxteriéra, který pobíhá sem tam houštinou a nepřestává ze samé dychtivosti kňučet, dokud nenajde ztracenou stopu. Prohlídka mu trvala víc než dvacet minut. Vzdálenost mezi nějakými body, které jsem já vůbec neviděl, měřil velmi pečlivě a nevím, proč čas od času přiložil metr ke stěně. Na jednom místě sebral z podlahy hrstku šedého prachu a vložil jej do obálky. Nakonec prohlédl lupou slovo napsané na stěně. Velmi důkladně prozkoumal každé písmeno. Potom zastrčil pásmový metr a lupu do kapsy — zřejmě byl s prohlídkou hotov.

„Říká se, že génius je neomezená schopnost nešetřit námahou,“ usmál se. „Je to velice špatná definice, ale na práci detektiva se hodí.“

Gregson a Lestrade sledovali počínání svého amatérského pomocníka se značnou zvědavostí a s jistým pohrdáním. Zřejmě nedovedli ocenit to, co jsem já už začínal chápat — že totiž každé, na první pohled bezvýznamné počínám Sherlocka Holmese směřuje k určitému, praktickému cíli.

„Co si o tom myslíte?“ zeptali se ti dva.

„Oloupil bych vás o slávu, kterou budete zahrnuti, až ten případ rozluštíte, kdybych si dovolil pomáhat vám,“ odpověděl můj přítel. „Počínáte si tak dobře, že by bylo škoda, kdyby se vám někdo do toho pletl.“ Jeho hlas zněl ironicky. „Budete-li mne informovat, jak pokračuje vyšetřování, s největší radostí váni pomohu, jak budu moci. Prozatím bych si rád promluvil se strážníkem, který našel mrtvolu. Můžete mi říci, jak se jmenuje a kde bydlí?“

Lestrade se podíval do zápisníku.

John Rance,“ řekl. „Teď právě není ve službě. Jeho adresa je: Audley Court, Kennington Park Gate.“

„Pojďte, doktore, vyzpovídáme ho,“ řekl. „Povím vám něco, co vám snad při vyšetřování pomůže.“ Holmes se obrátil k oběma detektivům. „Je to vražda a spáchal ji muž. Byl vyšší než šest stop, v nejlepších letech, na svou výšku měl malé nohy, měl boty s hranatými špičkami a kouřil trichinopolský doutník. Přijel sem se svou obětí v drožce o čtyřech kolech s jedním koněm. Kůň měl tři staré podkovy, na levé přední noze měl novou podkovu. Vrah byl pravděpodobně červený v obličeji a nehty na pravé nice měl neobyčejně dlouhé. Je to jenom několik údajů, snad vám ale pomohou.“

Lestrade a Gregson se na sebe podívali a nedůvěřivě se usmáli.

„Jestli to byla vražda, jak byl ten člověk zavražděn?“ zeptal se Lestrade.

„Jedem,“ odpověděl stručně Holmes a odcházel. Ve dveřích se otočil: „Ještě něco, Lestrade. ‚Rache’ znamená německy ‚pomsta’. Bylo by proto zbytečné hledal nějakou slečnu Rachel.“

Po teto jedovaté poznámce odešel. Oba soupeři se za ním dívali s otevřenými ústy.

IV Co nám řekl John Rance

Z domu číslo 3 v Lauriston Gardens jsme odešli v jednu hodinu. Sherlock Holmes mě zavedl k nejbližší poště, odkud poslal dlouhý telegram. Potom zavolal drožku a nařídil kočímu, aby nás dovezl na adresu, kterou mu dal Lestrade.

„Nic není lepšího než přímá svědecká výpověď,“ poznamenal. „Abych řekl pravdu, mám už velice jasnou představu, co se stalo, ale neuškodí, když se dozvíme všechno, co se ještě můžeme dozvědět.“

„Něčemu nerozumím, Holmesi,“ řekl jsem. „Sám přece nevěříte tomu všemu, co jste řekl detektivům.“

„Věřím a nemýlím se,“ odpověděl. „První věc, které jsem si všiml, když jsme přišli na místo, byla, že tam musela přijet a zase odjet drožka, která jela těsně u chodníku. Poněvadž až do včerejší noci celý týden nepršelo, drožka, jejíž kola zanechala tak hluboký otisk, tam musela být dnes v noci. Byly tam také otisky koňských podkov. Otisk jedné byl zřetelnější než otisky ostatních tří. To dokazuje, že jedna z podkov byla nová. Poněvadž drožka tam mohla být jenom v době, kdy už pršelo — ráno nebo dopoledne tam nebyla, o tom mě ujistil Gregson — znamená to, že musela přijet v noci a že přivezla ty dva lidi.“

„To se zdá být docela prosté,“ řekl jsem. „Ale jak můžete vědět, jak byl ten druhý člověk vysoký?“

„Výška člověka se přece v devíti případech z deseti dá určit podle délky kroku. To se dá docela dobře vypočítat. Nebudu vás ale teď nudit číslicemi. Znal jsem délku kroku toho člověka jednak z otisků, které zanechal na jílovité pěšině, jednak v prachu v pokoji. Měl jsem také možnost svůj výpočet zkontrolovat. Když nějaký člověk píše na zeď, instinktivně píše ve výši očí. A nápis byl něco přes šest stop od země. Bylo to celkem snadné.“

„A jak jste zjistil věk toho člověka?“ zeptal jsem se.