Studie v šarlatové

Sotva za naší návštěvnicí bouchly domovní dveře, Holmes už byl ze schodů dole. Oknem jsem viděl, jak se stařena plouží po druhé straně ulice a jak jí je pronásledovatel v patách.

Buď je celá ta jeho teorie nesprávná, nebo ho ta babka teď zavede přímo do středu záhady, pomyslel jsem si.

Nemusel mi říkat, abych na něho počkal, věděl jsem, že neusnu, dokud se nedozvím, jak skončilo toto nové dobrodružství Sherlocka Holmese.

Odešel skoro v devět hodin. Neměl jsem tušení, jak dlouho bude pryč. Usadil jsem se pohodlně do lenošky, zapálil si dýmku a začal listovat v ‚Bohémě’ Henryho Murgera. Po desáté hodině jsem slyšel, jak jdou služky spát. V jedenáct přešla kolem mých dveří důstojným krokem bytná. Také ona šla spát. Těsně před půlnocí jsem zaslechl, jak v zámku zarachotil klíč. Jakmile Holmes vešel, ihned jsem poznal, že neměl úspěch. Bylo na něm vidět, že neví, má-li se smát, nebo se zlobit. Nakonec ale zvítězil jeho smysl pro humor a Holmes se srdečně rozesmál.

„Byl bych velice nerad, kdyby se to dozvěděl Scotland Yard,“ řekl, když se zabořil do křesla. „Už tolikrát jsem se jim vysmál, že by mi to teď vrátili i s úroky. Jenže já si ten smích mohu dovolit, poněvadž vím, že je nakonec dohoním.“

„Tak jak to bylo?“ zeptal jsem se.

„Musím to na sebe povědět. Když ta osoba ušla kousek cesty, začala kulhat a dělala, jako by ji rozbolela noha. Za chvíli se zastavila a zavolala drožku, která jela kolem. Podařilo se mi přiblížit se k ní tak, abych slyšel adresu, ale ani jsem se nemusel namáhat, vykřikla ji tak hlasitě, že to bylo slyšel přes celou ulici.,Jeďte do Duncan Street, číslo 13, Houndsditch,’ poručila drožkáři. Bude to asi v pořádku, pomyslel jsem si. Když ta ženská sedla do drožky, chytil jsem se vzadu. Tohle musí umět každý detektiv. Drožka drncala po nerovné dlažbě a já s ní. Kočí zastavil, až když jsme byli v Duncan Street. Seskočil jsem, ještě než jsme přijeli k domu, a pěkně pomalu jsem kráčel po chodníku jako by nic. Viděl jsem, jak drožka zastavila. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dvířka a čekal. Nikdo ale nevystoupil. Když jsem došel k domu, kočí zuřivě prohledával prázdnou drožku a nadával, až se hory zelenaly. Po pasažérovi nebylo ani vidu, ani slechu. Myslím, že si kočí chvíli počká, než za tuhle cestu dostane zaplaceno. V domě číslo 13 jsem zjistil, že dům patří počestnému čalouníkovi, který se jmenuje Keswick. Sawyerovou nebo Dennisovou samozřejmě nikdo v domě nezná.“

„Snad nechcete říci, že ta pajdavá babka vyskočila z jedoucí drožky a že jste to nezpozoroval ani vy, ani kočí?“ žasl jsem.

„Jakápak babka,“ řekl trpce Holmes. „My jsme byli baby, že jsme se nechali nachytat. Musel to být mladý muž, velice čilý, a k tomu ještě znamenitý herec. Byl neuvěřitelně dobře nalíčen. Zřejmě si všiml, že ho stopuju, proto si najal drožku, aby se mne zbavil. Z toho je vidět, že muž, kterého hledáme, není tak opuštěný, jak jsme si představovali, ale že má přátele, kteří jsou ochotni pro něho něco riskovat. Vy toho máte, doktore, jak vidím, pro dnešek dost. Bude nejlíp, když si půjdete lehnout.“

Byl jsem opravdu velice unaven, a rád jsem poslechl. Když jsem odcházel z obývacího pokoje, Holmes zamyšleně sedel před dohasínajícím ohněm.

Dlouho do noci jsem slyšel tiché, smutné kvílení jeho houslí. Věděl jsem, že uvažuje o té podivné záhadě, kterou se definitivně rozhodl rozřešit.

VI Tobiáš Gregson ukazuje, co dovede

Druhého dne ráno byly noviny plny ‚brixtonské záhady’, jak tomu říkaly. Dlouze a široce líčily, co se stalo, některé dokonce celý případ velmi podrobně rozebíraly. V těchto novinářských článcích byly uvedeny některé skutečnosti, které jsem neznal. Dodnes mám v zápisníku několik výstřižků, které se týkají toho případu. Zde je (trochu zkrácen) jeden z nich:

Daily Telegraph psal, že v historii zločinu se vyskytuje málo tragédií, které by byly zahaleny neproniknutelnější rouškou tajemství, než je brixtonská záhada. Německé jméno zavražděného, nedostatek jakéhokoliv motivu a ten hrůzný nápis na stěně, to všechno ukazuje, že vraždu spáchali cizinci. Ti mají v Americe mnoho spolků, zavražděný zřejmě porušil jejich zákony, a oni ho sledovali tak dlouho, až ho dopadli. Potom se článek letmo zmínil o fémovém soudu, o jedu aqua tofana[1], o karbonářích, o markýze de Brinvillier, o Darwinově teorii, o zásadách Malthusových a o vraždách spáchaných na ratcliffské silnici, a skončil výstrahou anglické vládě, že by si měla dát větší pozor na cizince.