Studie v šarlatové

Standard poukázal na skutečnost, že k takovým zločinům obyčejně dochází, když jsou u moci liberálové. Ti dovedou poplést hlavy lidovým masám, což logicky vede k úpadků státní autority. Muž, který byl nalezen mrtev, byl Američan a už několik týdnů se zdržoval v Londýně. Bydlel v penziónu paní Charpentierové na Torquay Terrace, Camberwell. Na cestách ho doprovázel jeho osobní tajemník Joseph Stangerson. Ve čtvrtek 4. t. m. se oba rozloučili se svou bytnou a odjeli na eustonské nádraží, aby nasedli do rychlíku, odjíždějícího do Liverpoolu. Lidé je ještě viděli na nástupišti. Dál už se neví o nich nic až do chvíle, kdy — jak už bylo oznámeno — byla Drebberova mrtvola nalezena v prázdném domě na Brixton Road, několik mil od eustonského nádraží. Jak se tam Drebber dostal a jakým způsobem přišel o život, to jsou otázky, které jsou stále ještě zahaleny rouškou tajemství. Nic není známo o tom, kde je Stangerson. Vyšetřováním případu byli pověřeni pánové Lestrade a Gregson ze Scotland Yardu a s důvěrou očekáváme, že tito dva vynikající detektivové záhadu brzo objasní.

Podle Daily News není pochyby o tom, že jde o zločin politický. Despotismus a nenávist k liberalismu, vládnoucí na evropské pevnině, vyhánějí na naše území mnoho lidí, kteří by byli řádnými občany, kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkami na to, co prožili. Pro tyto lidi platí velmi přísná pravidla cti, jejich porušení znamená smrt. Policie musí vynaložit největší úsilí, aby našla tajemníka Stangersona a aby zjistila podrobnosti o osobě zavražděného. To, že bylo zjištěno, kde bydlel, to je velký krok kupředu, za který musíme poděkovat jedině bystrosti a energii věhlasného pana Gregsona ze Scotland Yardu.

Četli jsme s Holmesem tyto články při snídani. Holmes se jejich čtením znamenité bavil.

„Neříkal jsem vám, že ať se stane cokoliv, slávu z toho bude mít Lestrade a Gregson?“

„Záleží na tom, jak to dopadne.“

„Prosím vás, na tom vůbec nezáleží. Jestli toho člověka chytí, bude to díky jejich úsilí, jestli uteče, bude to navzdor jejich úsilí. Jako když házíte minci — hlava — orel. Ať udělají cokoliv, vždycky se někdo najde, kdo bude při nich. Un sottrouve toujours un plus sot qui l’admire[2].

„Proboha, co je to?“ zeptal jsem se překvapeně. Na chodbě a na schodišti se totiž ozval dupot, provázený hlasitými projevy rozhořčení naší paní domácí.

„To jsou příležitostní malí detektivové z Baker Street,“ řekl vážně můj společník. Ještě ani nedomluvil a do pokoje vrazilo šest těch nejšpinavějších a nejroztrhanějších kluků, jaké jsem kdy viděl.

„Pozor!“ zavelel Holmes a šest malých darebáků se postavilo do řady. Stáli nehybně a v té chvíli se podobali ošklivým soškám, „Příště pošlete s hlášením Wigginse a všichni ostatní počkáte na ulici. Našli jste ji, Wigginsi?“

„Ne, nenašli,“ odpověděl jeden z chlapců.

„Myslel jsem si to. Musíte pátrat dál, dokud ji nenajdete. Tady je vaše mzda.“ Dal chlapcům po šilinku. „Teď zmizte a příště ať je to hlášení lepší.“

Mávl rukou a chlapci pelášili ze schodů jako myši. Za chvíli jsme uslyšeli jejich křik dole na ulici.

„Jediný z těchhle malých uličníků udělá víc práce než tucet policajtů,“ řekl Holmes. „Pohled na úředně vyhlížející osobu zapečetí lidem ústa. Tihle kluci ale prolezou všechno a slyší všechno. A nejsou hloupí. Jen jedno jim chybí: organizace.“

„Snad je nepoužíváte při vyšetřování toho brixtonského případu?“ zeptal jsem se.

„Používám. Jedna věc mi není ještě docela jasná. Časem ale i na to přijdu. — Teď však dostaneme zprávy, které budou stát za to! Tamhle jde Gregson, celý září radostí. Ten jde určitě k nám. Už je tady!“

Někdo prudce zazvonil a za několik vteřin světlovlasý detektiv vyběhl nahoru. Bral tři schody najednou a do pokoje zrovna vrazil.

„Můj drahý příteli,“ detektiv se zmocnil Holmesovy ruky a silně mu ji tiskl, „můžete mi gratulovat! Už jsem na to přišel. Všechno je jasné jako den.“

Zdálo se mi, že ve tváři mého společníka se na okamžik objevil neklid.

„Chcete říci, že jste vrahovi z Brixton Road na stopě?“ zeptal se Holmes.

„Na stopě! Pane, my jsme toho člověka už zavřeli!“

„Jak se jmenuje?“

„Arthur Charpentier, podporučík v loďstvu Jejího Veličenstva,“ oznamoval hrdě Gregson, mnul si tučné ruce a nepřestával se vypínat.

Sherlock Holmes si ulehčené oddychl a usmál se.

„Posaďte se, zkuste, jak vám budou chutnat tyhle doutníky,“ řekl. „Rádi bychom slyšeli, jak jste to dokázal. Chcete trochu whisky s vodou?“

„Whisky by neškodila,“ odpověděl detektiv. „Ta strašná dřina mě během těch dvou dnů dokonale vyčerpala. Ani ne tak tělesně jako duševně. Jistě uznáte, pane Sherlocku Holmesi, že my dva pracujeme mozkem.“

„Prokazujete mi příliš velkou čest,“ řekl vážné Holmes. „A teď nám povězte, jak jste dosáhl tohoto vynikajícího úspěchu.“

Detektiv se pohodlné usadil v lenošce a spokojeně kouřil doutník. Najednou se ze samé radosti plácl do stehna.