Studie v šarlatové

,Škoda že jsem mu nedala výpověď hned první den,’ řekla.,Jenže oni mi platili každý libru denně — čtrnáct liber týdně, a teď je mrtvá sezóna. Jsem vdova a můj syn, co je u námořnictva, mě stál moc peněz. Nechtěla jsem o to nájemné přijít. Přimhouřila jsem tedy oči. Ale to poslední, to už bylo trochu moc, proto jsem mu dala výpověď. To byl důvod, proč se vystěhoval.’

,No a —?’

,Byla jsem šťastná, když jsem ho viděla odjíždět. Můj syn je právě doma na dovolené. Nic jsem mu o tom neřekla, protože je prudký a svou sestru má neobyčejné rád. Když jsem za těmi dvěma zavřela dveře, spadl mi kámen ze srdce. Netrvalo ale ani hodinu a někdo zazvonil a služka mi přišla říci, že pan Drebber se vrátil. Byl rozčilen a zřejmě podnapilý. Vrazil do pokoje, kde jsem seděla se svou dcerou, a začal nesouvisle vykládat, že zmeškal vlak. Potom se obrátil k Alici a v mé přítomnosti jí navrhl, aby s ním utekla.,Jste plnoletá,’ řekl,a neexistuje zákon, který by vám v tom mohl zabránit. Mám víc peněz, než potřebuju. Tady té baby si nevšímejte a pojďte hned se mnou. Budete si žít jako kněžna.’ Chudák Alice byla tak zděšená, že od něho odskočila, ale on ji chytil za zápěstí a táhl ji ke dveřím. Vykřikla jsem a v té chvíli vešel do pokoje můj syn Arthur. Slyšela jsem, jak si začali nadávat a prát se. Strachem jsem se neodvážila zvednout hlavu. Když jsem vzhlédla, Arthur stál ve dveřích, smál se a v ruce držel hůl.,Myslím, že ten chlap nás už nebude obtěžovat. Půjdu se za ním podívat, co dělá.’ Vzal klobouk a dal se ulicí dolů. Druhého dne ráno jsme slyšeli, že pan Drebber za záhadných okolností zemřel.’

Paní Charpentierová se často ve svém vyprávění zarazila a pořád vzdychala. Chvílemi mluvila tak tiše, že jsem jí sotva rozuměl. Přesto jsem si všechno, co řekla, stenograficky zaznamenal, takže omyl je vyloučen.“

„To, co říkáte, je velice napínavé,“ ozval se Holmes a zívl. „Jak to bylo dál?“

„Když paní Charpentierová domluvila,“ pokračoval detektiv, „viděl jsem, že celá věc závisí na jediném bodu. Upřel jsem na ni pohled, který, jak vím ze zkušenosti, na ženy vždycky působí, a zeptal jsem se jí, v kolik hodin se její syn vrátil.

,Nevím,’ odpověděla.

,Nevíte?’

,Ne. Má vlastní klíč, sám si otevřel.’

,Vy jste už byla v posteli?’

,Ano.’

,V kolik hodin jste šla spát?’

,Asi v jedenáct.’

,Váš syn byl tedy pryč nejmíň dvě hodiny.’

,Ano.’

,Možná že byl pryč čtyři nebo pět hodin?’

,Možná.’

,Co během té doby dělal?’

,Nevím,’ odpověděla a celá zbledla.

Teď už jsem ovšem mohl udělat jen jedno. Zjistil jsem, kde je podporučík Charpentier, vzal jsem s sebou dva policisty a zatkl jsem ho. Když jsem mu položil ruku na rameno a vyzval ho, aby šel klidné s námi, drze mi odpověděl:,Myslím, že mě zatýkáte proto, že si myslíte, že mám něco společného se smrtí toho darebáka Drebbera.’ Nic jsme mu o tom neřekli. Uznáte, že je velice podezřelé, že sám o tom začal mluvit.“

„Velice,“ řekl Holmes.

„Pořád ještě měl v ruce tu těžkou hůl, kterou popsala jeho matka a kterou si vzal, když šel za Drebberem. Je to silný dubový klacek.“

„Jaká je tedy vaše teorie?“

„No, má teorie je, že šel za Drebberem až do Brixton Road. Tam se znovu pohádali a možná že během hádky dostal Drebber holí ránu do žaludku, která ho zabila a nezanechala po sobě žádné stopy. Protože lilo, nebyl nikdo na ulici, a tak Charpentier zatáhl mrtvolu do neobydleného domu. Pokud jde o svíčku, o krev, o nápis na stěně a o prsten, to všechno jsou asi jenom triky, které měly svést policii na nesprávnou stopu.“

„Výborně!“ řekl povzbudivě Holmes. „Opravdu, Gregsone, nedá se popřít, že děláte pokroky. Z vás ještě jednou něco bude.“

„Musím sám sebe pochválit. Myslím, že jsem na to šel chytře,“ odpověděl pyšně detektiv. „Ten mladý muž vypověděl, že chvíli Drebbera sledoval, ten ho však zpozoroval a vzal si drožku, aby svému pronásledovateli ujel. Cestou domů potkal Charpentier starého kamaráda, s nimž kdysi sloužil na jedné lodi, a dlouho se s ním procházel. Na otázku, kde ten starý kamarád bydlí, nedovedl dát uspokojivou odpověď. Myslím, že teď všechno neobyčejně dobře do sebe zapadá. Musím se smát, když si vzpomenu na Lestrada, jak se žene po nesprávné stopě. Ten toho asi moc nevypátrá. A podívejme! — tady ho máme!“

Byl to opravdu Lestrade. Zatímco jsme hovořili s Gregsonem, vystoupil po schodech a teď vešel do pokoje. Obvyklá sebejistota a bodrost, kterou se obyčejně vyznačovalo jeho chování, však zmizela. Bylo na něm vidět, že ho něco trápí. Jeho vždycky tak bezvadný oblek byl neúpravný a zmačkaný. Zřejmě přišel proto, aby požádal Sherlocka Holmese o radu, protože když uviděl svého kolegu, upadl do rozpaků a zarazil se. Stál uprostřed pokoje, nervózně mačkal klobouk a nevěděl, co dělat.

„To je neobyčejně zvláštní případ,“ řekl konečně. „Úplně nepochopitelný.“

„Tak vy jste, pane Lestrade, přišel na to, že ten případ je nepochopitelný,“ zvolal vítězoslavně Gregson. „Věděl jsem, že dojdete k tomuto závěru. Podařilo se vám najít toho tajemníka, Josepha Stangersona?“