Mistr a Marketka

Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtíkBerlioz, nevěděl samou starostí, kde mu hlava stojí. Vypuklo to včerejší noci, ze středy na čtvrtek. O půlnoci, jakjsme už předeslali, se dostavila do domu komise, ve které byl Želdybin, vyvolala si Nikanora Ivanoviče a sdělila mu, že Berliozzemřel, a společně s ním se odebrala do bytu číslo 50. Zde byly úředně zapečetěny rukopisy a nebožtíkovy osobní věci. V té době byste v bytě marně hledali posluhovačku Gruňu nebo lehkomyslného Stěpana Bogdanoviče. Komise oznámila Nikanoru Ivanoviči, že Berliozovy rukopisy se budou zkoumat, obytná plocha, to znamená tři pokoje (bývalý pokoj zlatnice, salón a jídelna) přecházejí do rukou domovní správy a věci zesnulého mají být uschovány ve zdejším bytovém prostoru, dokud nebudou známi dědicové. Zpráva o Berliozově smrti se rozšířila po celém domě jakousi nadpřirozenou rychlostí. Od sedmi hodin ráno ve čtvrtekvyzváněl v bytě Bosého telefon a později přicházeli nájemníci osobně s písemnými žádostmi o přidělení nebožtíkova bytu. Během dvou hodin jich předseda dostal dvaatřicet. Všechny obsahovaly úpěnlivé prosby, výhrůžky, klepy, udání a sliby, že nájemníci provedou veškeré opravy na svůj účet, dále se v nich poukazovalo na dosavadní neúnosnou stísněnost bytové plochy, a že se nedá bydlet pohromadě s bandity. Mimo jiné byste tu našli umělecky silný, ba přímo šokující popiskrádeže pelmeňů, které byly bezprostředně ukryty do kapsy saka v bytě číslo 31, dvě výhrůžky, že se pisatel zabije, a jedno přiznání tajného těhotenství. Bosého si vyvolávali do předsíně jeho bytu, brali ho za rukáv, něco mu špitali, spiklenecky pomrkávali a slibovali, že nezůstanou dlužníky. Tahle kalvárie trvala celé dopoledne. Krátce po dvanácté Nikanor Ivanovič jednoduše utekl do kanceláře domovní správy, která sídlila hned u vchodu, ale když viděl, že i tam na něj číhají, vystřelil odtud. Unikl stěží dotěravcům, kteří ho pronásledovali, přesasfaltový dvůr, zmizel v průjezdu číslo 6 a vyběhl do čtvrtého poschodí, kde byl zlořečený byt číslo 50.Když se dostatečně vydýchal na odpočivadle, otylý předseda zazvonil u dveří bytu, ale nikdo nešel otevřít. Zazvonil podruhé, potřetí a pakzačal brblat a tiše klít. Ale ani tentokrát nikdo neotevřel. Nikanor Ivanovič už to nevydržel, vytáhl z kapsy svazekduplikátních klíčů, majetekdomovní správy, vlastnoručně odemkl a vešel. „Hej, kdepakje posluhovačka?” zvolal v pološeru předsíně. „Jakti říkají, Gruňa nebo jak? Jseš tady?” Nikdo se neozval.

Bosý vytáhl z aktovky skládací metr, strhl ze dveří pečeť a vkročil do pracovny. Na tom by ještě nic nebylo, ale vtom zůstal překvapeně stát a dokonce sebou škubl. Za nebožtíkovým stolem seděl neznámý chlapík, vytáhlý jako tyčka, v kostkovaném saku, na hlavě měl žokejskou čapku a na nose skřipec… Zkrátka a dobře, víme, o koho šlo. „Kterýpakvy jste, soudruhu?” zeptal se vyplašeně Nikanor Ivanovič. „No ne! Nikanore Ivanoviči!” zavřeštěl nakřáplým tenorem jakoby z nebe spadlý dlouhán, vyskočil a křečovitě, překotně mu tiskl ruku. Podobné uvítání předsedu nijaknepotěšilo.

„Promiňte,” spustil podezíravě, „kdo jste? Máte pověření? Jste činitel?” „Ach, Nikanore Ivanoviči,” zvolal důvěrně neznámý. „Co je to činitel? Záleží na tom, jakse na věc díváte. Všecko je relativní a nejisté. Dneska jsem soukromá osoba a zítra třeba budu činitel! Bývá to taky naopak, a moc často!” Tato úvaha ani v nejmenším předsedu domovní správy neuspokojila. Jakožto člověkod přírody podezíravý usoudil, že tenhle mnohomluvný občan nejspíš nebude žádný činitel, a tudíž je tu zbytečný. „Kdo jste? jakse jmenujete?” vyptával se stále přísněji a dokonce vykročil proti neznámému. „Dejme tomu,” vysvětloval dloubán, kterého neuvedl do rozpaků předsedůvpřísný tón, „že se jmenuju Korovjev. Ale můžu vám nabídnout něco k jídlu, Nikanore Ivanoviči? Jen žádné formality, jako doma, co říkáte?” „Promiňte,” vzplanul Bosý, „co sem pletete jídlo?” (Musíme, ač neradi, přiznat, že Nikanor Ivanovič byl poněkud obhroublý.)

„Sedět v nebožtíkově polovině je úředně zakázáno. Co tu děláte?” „Posaďte se, Nikanore Ivanoviči,” vedl dloubán svou jakoby nic, začal poklonkovat a nabízet mu křeslo. Předseda v záchvatu zuřivosti odmítl a zařval jako tur: „Kdo jste?” „Ráčíte-li vědět, působím jako tlumočníkcizího státního příslušníka, který má rezidenci v tomhle bytě,” představil se řečený Korovjeva úslužně scvakl podpatky nevyčištěných rezavých bot. Nikanor Ivanovič zalapal po vzduchu. Přítomnost nějakého cizince a navíc s tlumočníkem ve zdejším bytě byla pro něj úplná novinka a žádala si vysvětlení. Tlumočníkochotně vykládal, že ředitel Varieté Stěpan Bogdanovič laskavě nabídl zahraničnímu umělci panu Wolandovi, aby se po dobu svého pohostinského vystoupení v Moskvě, to je přibližně týden, ubytoval u něj. Už včera to písemně oznámil Nikanoru Ivanoviči a prosil ho, aby cizince dočasně přihlásil, mezitímco on, Lotrov, bude v Jaltě. „Žádné oznámení jsem nedostal,” řekl udiveně předseda.