„J'a tam pujdu,“ zahucel inspektor Holub; kapit'an zafrkl nosem.
„Jdete tam vy,“ obr'atil se na nejblizs'iho cetn'ika. Pet lid'i se vrhlo do krov'i, bylo slyset praskot l'aman'ych vetv'i, a najednou ticho.
„Zustante tady,“ krikl kapit'an Honz'atko na sv'e lidi a sel pomalu k houst'i. Pak se vynorila z krov'i sirok'a z'ada cetn'ika neco vlekouc'iho, nejak'e schoulen'e telo, jehoz nohy nesl hajn'y s mroz'im kn'irem. Za nimi se vydral z houst'i kapit'an Honz'atko, zachmuren'y a zlut'y.
„Polozte ho tady (положите его здесь),“ zachroptel (прохрипел он), premnul si celo (потер лоб;
Nejak rozpacite trousil se muz za muzem k tomu drobn'emu (один за другим люди смущенно подходили к маленькому;
„Polozte ho tady,“ zachroptel, premnul si celo, rozhl'edl se jako udiven po tom v'ahaj'ic'im retezu lid'i, zamracil se jeste v'ic a krikl: „Co kouk'ate? Rozchod!“
Nejak rozpacite trousil se muz za muzem k tomu drobn'emu, jakoby skrcen'emu telu na mezi. Tohle tedy byl Oplatka; ta huben'a ruka couhaj'ic'i z ruk'avu, ta drobn'a, zelen'a, destem oslizl'a tv'ar na tenk'em krcku – Prop'ana, jak'y ho je malink'y kous'icek, toho mizery Oplatky!