Mistr a Marketka

Vtom vešla dovnitř žena v pošťácké bundě, čepici se štítkem, v černé sukni a sandálech. Z malé brašny, která jí visela u pasu, vytáhla bílý obdélníčeka sešit a zeptala se: „Kdepakje tady Varieté? Máte tu pilný telegram. Podepište se mi tady.” Varenucha načmáral do sešitu nějaký klikyhák, a sotva se za listonoškou zavřely dveře, roztrhl telegram. Když dočetl, překvapeně zamrkal a podal ho Rimskému. Telegram zněl: „Jalta Moskva Varieté. Dnes11.30 pátrací oddělení dostavil brunet noční košili kalhotách bezbot duševně chorý udával jméno Lotrovředitel Varieté. Telegrafujte obratem jaltskému pátracímu oddělení místo pobytu ředitele Lotrova.”„To si nechám líbit!” ušklíbl se Rimský a dodal: „Další překvapení!” „Lžidimitrij!” usoudil Varenucha a rozhřímal se do sluchátka: „Pošta? Pilný telegram, na účet Varieté. Slyšíte mě? Adresát: Pátrací oddělení Jalta… Text: Ředitel Lotrov Moskvě. Podpis: Administrativní ředitel Rimský.” Bezohledu na právě došlou zprávo jaltském samozvanci telefonoval administrátor na všecky strany, ale přirozeně bezvýsledku. Vokamžiku, kdy Varenucha se sluchátkem v ruce koumal, kam by měl ještě zavolat, vešla listonoška, která doručila první telegram, a podala mu nový. Administrátor ho spěšně rozlepil, a když dočetl, překvapeně hvízdl. „Co je zas?” zeptal se Rimský a nervózně sebou škubl.

Varenucha mu podal beze slova telegram a ředitel četl: „Snažně prosím věřte vlivem Wolandovy hypnózy odsunut do Jalty Telegraficky potvrďte mou totožnost Lotrov.”

Rimský a Varenucha, hlavy těsně u sebe, četli znovu a znovu telegram a pakna sebe mlčky pohlédli. „Soudruzi!” rozzlobila se doručovatelka. „Podepište mi to a paksi můžete mlčet, jakdlouho chcete! Já roznáším pilné telegramy!” Varenucha nespouštěl oči ze záhadného telegramu, po paměti, nakřivo se podepsal do sešitu a žena odešla. „Ty jsi s ním přece krátce po jedenácté mluvil telefonicky?” vyhrkl nechápavě. „Nesmysl!” zakvičel pronikavě Rimský. „Nezáleží na tom, jestli jsem s ním mluvil nebo ne. Jedno je ale jisté: nemůže být v Jaltě! To je nesmysl!” „Třeba je opilý…,” napadlo Varenuchu.

„Kdo je opilý?” dotíral Rimský a znovu se oba na sebe upřeně zadívali. ZJalty nepochybně telegrafoval nějaký samozvanec nebo blázen, ale překvapovalo je jedno: jakmystifikátor zná Wolanda, který teprve včera přijel do Moskvy? A jakví o spojení Lotrova s Wolandem? „Vlivem hypnózy…,” opakoval Varenucha slova z telegramu. „Jakse dozvěděl o Wolandovi?” Několikrát zamrkal a pakrázně uzavřel: „Ne! To je pitomost! Pitomost!” „Kde ten Woland bydlí, sakra?” zajímal se Rimský. Administrátor se hbitě spojil s oddělením pro registraci cizinců a sdělil překvapenému řediteli, že Woland bydlí u Lotrova. Pakvytočil číslo Sťopova bytu a dlouho poslouchal táhlý přerušovaný tón ve sluchátku. Mezi jednotlivými signály zazněl odkudsi z dálky těžký, chmurný bas, který pěl: „Skály jsou mým domovem…” Varenucha usoudil, že do telefonní sítě se omylem připletl hlasz rozhlasového studia. „Vbytě se nikdo nehlásí,” oznámil a položil sluchátko, „že bych to zkusil zno…” Nedořekl, protože ve dveřích se objevila známá doručovatelka a oba se jí vrhli vstříc. Tentokrát vytáhla z brašny místo bílé obálky tmavou: „To začíná být zajímavé,” procedil mezi zuby administrátor a provázel očima ženu, která měla zřejmě napilno. První se zmocnil obálky Rimský. Na tmavém pozadí fotografického papíru se zřetelně vyjímaly následující černé řádky: „Důkazmoje písmo můj podpispotvrďte obratem zajistěte tajný dozor Wolandem Lotrov.” Za dvacet let svého působení v divadle Varenucha už leccosviděl a zažil, ale tentokrát měl pocit, jako by se mu na mozku vytvořil škraloup. Nezmohl se na nic lepšího než na otřepanou a navíc nejapnou větu: „Není možná!”

Rimský reagoval jinak. Vstal, otevřel dveře a vyštěkl na posílkářku, která seděla na stoličce v předpokoji: „Nikoho nepouštějte dovnitř, kromě listonoše!” a zamkl dveře na klíč. Pakvytáhl z psacího stolu složku listin a začal bedlivě srovnávat vypasená, šikmo nakloněná písmena fotogramu s písmem na Sťopových příkazech a rozhodnutích i s jeho zakudrnacenými podpisy. Varenucha nalehl na stůl a dýchal mu horce do tváře. „Je to jeho písmo,” prohlásil nakonec pevně ředitel a administrátor opakoval jako ozvěna: „Je.”

Zahleděl se pozorně Rimskému do tváře, překvapen výraznou změnou. Beztakuž hubený ředitel jako by ještě víc seschl a snad i zestárl. Oči za kostěnými obroučkami brýlí ztratily obvyklý pichlavý výraza zračil se v nich nejenom neklid, ale dokonce smutek. Varenucha si počínal přesně jako každý ve chvílích nejvyššího překvapení. Pobíhal po kanceláři, dvakrát rozhodil ruce jako ukřižovaný, vypil narázcelou sklenici nažloutlé vody z karafy a pokřikoval: „Tohleto nechápu! Nechápu! Ne-chá-pu!”

Rimský, pohled upřený do okna, o něčem usilovně přemýšlel.